Myši

10. června 2016 v 1:53 | Vecerda
Změť myšlenek, jako myši, běhá
po prázdném bytě a já bych
se k nim nejradši nehlásil, ale
až se chytnou do pasti, vyhodím
je s vědomím, že to možná není
správné, nicméně o dost jednodušší,
než trpět jejich přítomnost.
 

A jestli...

29. května 2016 v 23:12 | Vecerda
A jestli zemřu
chci zase hvězdy
ty mě oživí a stanou
se perlami
na dně mé radosti
Chci zase slunce
anebo vítr ve vlasech
na tváři
slzy vděčnosti

A jestli žiju
mám černý flór
a nekonečný rachot
mlýnských kol
sypající se písek
v hodinách
smrti
.

 


Selfie?!

18. ledna 2016 v 20:32 | Vecerda
Je to jistě fenomén naší doby. Bez tohoto "žánru" fotografie by asi 21. století nebylo kompletní. Ať už jdete kamkoli, vidíte lidi se vztyčenou rukou či selfie tyčí, jak si pořizují další snímky do svých rozsáhlých alb. Dá se vůbec žít bez selfie? Jaký má vliv na nás? Je to umění? Přiznávám, měl jsem o tomto tématu dlouhý rozhovor s mým kamarádem, ale to nic nemění na tom, že se chci vyjádřit k tomuto trendu i zde.

Začnu malým experimentem. Představte si selfie. V popředí fotky jste vy, vpravo vidíte část ruky. V lepším případě za Vámi stojí Vaši kamarádi, přátelé. V horším případě jste tam jenom vy. O čem ta fotka je? Má to být vzpomínka na nějakou akci? Teď se zkuste z fotky odmazat. Co zbylo? Moc ne, žejo?

Velký vandr Slovensko

8. listopadu 2015 v 18:02 | Vecerda
Stále se mi nechce psát ten rozsáhlý článek o potu, dřině, vyčerpání, radosti, úžasu a poznání se. Tak stále jenom fotky.



Tramvajová

1. listopadu 2015 v 1:04 | Vecerda

Hvizd skrz okno a tichý pláč
jak divný je zpěv tramvají
jež do tmy se vydají
aby odvezli s sebou
opilce a potulné
bardy
probdělých nocí.

To poselství stále mají
naloženo na sedačkách,
škyt,
opilých tramvají,
škyt,
že pomáhají dostat se
do teplých postelí
a náručí.
Dobrou noc.




Symetry/Label L

26. října 2015 v 18:58 | Vecerda




S lidmi navěky

24. října 2015 v 21:31 | Vecerda
Každý neobyčejný příběh začíná obyčejně. Tak to bývá.

Vlak dobíhám na poslední chvíli jako obvykle. Kupuji jízdenku a běžím na vlak, který právě přijíždí na perón. Je narvaný, co se dá dělat, pátek večer asi nebude ten den, kdy jezdí poloprázdné vlaky. Sedám si na zem do přepravního vagónu společně s kočárky a několika lidmi. Hned na první pohled mě zaujme slečna, která na sobě měla volnější zelené oblečení, v ruce stan, spacák a krosnu. Na nohách kanady (!) zašpiněné od bahna. Jasně, jede na vandr, normálka. "Kam valíš?", ptám se. Když pochopila, že mluvím na ni, lehce se usmála. "Jedu domů,..." V tu chvíli jsem nechápal, kdo by mohl v pátek večer jet domů, zvlášť, když se chodí do školy, práce a tak (v takovém oblečení). "...byla jsem na srbských hranicích." Polk jsem. Zalil mě pocit, že jsem zase nic neudělal, flákám se ve škole a nikomu nepomůžu. Lehce jsem se uzavřel do sebe a popřál ji dobrou chuť, právě jedla pomeranč. Nabídla mi půlku, odmítl jsem s tím, že si jej zaslouží víc než já. Potom jsme si se slečnou povídali snad celou hodinu o škole, dětských snech a o tom, co nám přišlo na mysl. Před všemi, jenž takto pomáhají, smekám a mají mojí úctu i obdiv.
Ale se slečnou jsme nebyli v přepravním vagóně sami. Byl zde také nějaký kuchař, slečna, jež pracovala pro logistickou firmu a konečně také jeden pár, zřejmě snědší pleti. V tu chvíli jsem s úžasem hleděl na to, jak lidi jsou odlišní. Velice odlišní. A přišlo mi úžasné, že dokážeme jet spolu bez nějakých větších problémů a hlavně žít! Čert vem nějaké drobné roztržky, ale to soužití v jednom státě, na jednom kontinentě, to je pro mě docela i záhadou. Nicméně jsem vystupoval plný úžasného pocitu, že je všechno, jak má být.

Ale není to jediné setkání s lidmi, kteří mě nepřestávají překvapovat.

Do posledního dechu

12. září 2015 v 0:28 | Vecerda
Mám pokrk internetu. Ano, poslední dobou, a má to co dělat s emigranty, jsem zahlcen zbytečnými hádkami, zbytečným dohadováním se a urážením. Hlavně urážením. A co se mi honí hlavou, to vůbec radši ani nechtějte vědět. Ale žiju.
Žiju hudbou. A svobodou v ní. Tři hodiny tréningu jsou málo a baví mě to. Zpívám, z plných plic nejlépe. Zkoušeli jste někdy jen tak křičet? Ani né tak ve zpěvu, ale jenom si pořádně zařvat, dát průchod emocím. Jenom se ujistěte, že vás nikdo neslyší a spusťte. Uvolňující.

Slovensko

5. září 2015 v 13:30 | Vecerda
Slovensko. Slunce a vedro, málo vody. Bolí nás nohy. Svoboda. Úplná svoboda.




Třeba se někdy dostanu k podrobnějšímu vyprávění.
Svobodný
Večerda

Další články


Kam dál