S lidmi navěky

24. října 2015 v 21:31 | Vecerda
Každý neobyčejný příběh začíná obyčejně. Tak to bývá.

Vlak dobíhám na poslední chvíli jako obvykle. Kupuji jízdenku a běžím na vlak, který právě přijíždí na perón. Je narvaný, co se dá dělat, pátek večer asi nebude ten den, kdy jezdí poloprázdné vlaky. Sedám si na zem do přepravního vagónu společně s kočárky a několika lidmi. Hned na první pohled mě zaujme slečna, která na sobě měla volnější zelené oblečení, v ruce stan, spacák a krosnu. Na nohách kanady (!) zašpiněné od bahna. Jasně, jede na vandr, normálka. "Kam valíš?", ptám se. Když pochopila, že mluvím na ni, lehce se usmála. "Jedu domů,..." V tu chvíli jsem nechápal, kdo by mohl v pátek večer jet domů, zvlášť, když se chodí do školy, práce a tak (v takovém oblečení). "...byla jsem na srbských hranicích." Polk jsem. Zalil mě pocit, že jsem zase nic neudělal, flákám se ve škole a nikomu nepomůžu. Lehce jsem se uzavřel do sebe a popřál ji dobrou chuť, právě jedla pomeranč. Nabídla mi půlku, odmítl jsem s tím, že si jej zaslouží víc než já. Potom jsme si se slečnou povídali snad celou hodinu o škole, dětských snech a o tom, co nám přišlo na mysl. Před všemi, jenž takto pomáhají, smekám a mají mojí úctu i obdiv.
Ale se slečnou jsme nebyli v přepravním vagóně sami. Byl zde také nějaký kuchař, slečna, jež pracovala pro logistickou firmu a konečně také jeden pár, zřejmě snědší pleti. V tu chvíli jsem s úžasem hleděl na to, jak lidi jsou odlišní. Velice odlišní. A přišlo mi úžasné, že dokážeme jet spolu bez nějakých větších problémů a hlavně žít! Čert vem nějaké drobné roztržky, ale to soužití v jednom státě, na jednom kontinentě, to je pro mě docela i záhadou. Nicméně jsem vystupoval plný úžasného pocitu, že je všechno, jak má být.

Ale není to jediné setkání s lidmi, kteří mě nepřestávají překvapovat.


Zážitky z nočního Brna jsou největší. Vracíme se s kamarádem z jeho oslavy narozenin. Máme krásný spoj, který nám zastavuje přímo před barákem, nic se nemůže stát, jenom vystoupíme. Asi někde tušíte zádrhel, že? Máte pravdu. To, že nám spadne občas trolej, stane se. Ale ta paní, co nastoupila do autobusu, byla tak trochu více opitá.

Normálka, říkáte si, noční Brno. Když v tom se vás paní zeptá, jestli tenhle spoj jede na Starou Osadu. Zamyslíte se a řeknete, že ne, protože autobus zajíždí do depa. Paní nijak nereagovala a svým žvatlavým hlasem (neměla přední zuby) nám rvala lahev vodky. Jakožto správní pionýři odmítáme. Až pak pochopíme, že ji chce otevřít. Jakožto správný pionýr ji otvírám - debata nad správností činu skončila u argumentu, že by si ji stejně otevřela. Každopádně řešíme, kterým nočním rozjezdem by se měla dát a stále nevypadá schopná to pochopit. Vystupujeme před naším domem - já, Jenda a opilá paní.
Co s tím? Paní v mém rámě se nás snaží přesvědčit, že půjdeme pěšky. Tuto možnost zamítám a přesvědčuji ji, že ty 2 kilometry v silném dešti vážně nepůjdeme. Nabízím se, že pojedu s ní nočním rozjezdem. Tak se taky stalo.
Cestou se mi málem rozbrečela nad svojí životní situací. Líčení o tom, jak je její muž hrozný mi dvakrát jistoty nedodalo, zvlášť, když jsem ani nevěděl, kam jedu. Vlastně jsem začal mít docela strach, jak se dostanu zpátky a jestli dojdu ve zdraví. Nakonec mi paní ulehčila situaci větou: "Já se tě bojím, nechci abys se mnou vystoupil." Nechápavě jsem se na ni podíval. "Prosím?!" "No, nechci abys se mnou vystoupil na zastávce, bojím se tě!" A než jsem stačil cokoli říct, paní sama vystoupila.
Tak jsem teda jel o zastávku dál a začal můj noční výsadek v Brně. Naštěstí jsem tušil, kde jsem a přes rozkopané Brno jsem doběhl domů. Hustý.

Ačkoli tvrdím, že všechno nakonec ztroskotá na lidském faktoru, tak také všechno začíná na lidském faktoru. Svět je zkrátka úžasný.

Večerda
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Artis Artis | Web | 25. října 2015 v 15:40 | Reagovat

Je hezké najít uvědomění, že všechno co děláme, je úžasné. V prvním příběhu píšeš, že ses cítil tak nějak zahanben, ale nač? Každý děláme nějaké činy (viz. tvůj druhý příběh), které mají nějaký smysl, pořád si za tím stojím a budu stát, jelikož je to drobná pravda, která nás časem pohltí.

Tvůj text mě tak nějak položil do "dumavé" nálady, že ani nevím, co víc napsat. Nic smysluplného mě nenapadá.

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 25. října 2015 v 18:19 | Reagovat

Krásný článek, taková setkání s úplně cizími lidmi bývají nejzajímavější, znám to z vlastní zkušenosti. Dlouho mi na takové situace zůstávají vzpomínky. :)

3 Večerda Večerda | E-mail | 26. října 2015 v 14:08 | Reagovat

[1]: Zahanben jsem se cítil kvůli tomu, že nic nedělám důležitého pro lidi. Že zatímco lidé umírají, tak já si sedím v teple domova a třeba hraji na kytaru. I kdyby to mělo nějaký význam (to sezení a hraní), tak z mého pohledu je rozhodně menší než to, co dělají dobrovolníci na evropských hranicích. Mám pocit nekonečné prokrastinace.

[2]: Vzpomínky zůstávají, jen je škoda, že s těmi lidmi se už asi nesetkám... Ale tak to má asi být. ;)

4 Artis Artis | Web | 30. října 2015 v 23:15 | Reagovat

[3]: Ne každý disponujeme takovou odvahou. Ale dávám ti za pravdu, asi ani to mé sezení není moc významné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama